Byl to boj evropských mocností o nástupnictví v říši Karla II., bezdětného habsburského krále Španělska. Se Španělským Nizozemím a svými územími v Itálii a bohatými koloniemi v Americe představovalo Španělsko obrovský zisk. Nárok na trůn vznášeli francouzští Bourboni a rakouští Habsburkové.
Po smrti Karla II. V roce 1700 prohlásil francouzský král Ludvík XIV. svého vnuka Filipa V. španělským králem. Císař, Angličané a Nizozemci cítili, že Ludvík je už teď příliš mocným a nepřáli si, aby Francii a Španělsko ovládal jeden rod. Roku 1701 utvořili koalici na podporu Karla, syna císaře Leopolda I. Roku 1703 se k ní připojilo Portugalsko a Savojsko a pod vedením savojského prince Evžena a Johna Churchilla, vévody z Marlborough dosáhla řady oslnivých vítězství.
Roku 1711 se Karel stal císařem Svaté říše římské jako Karel VI. Protože se tím změnila rovnováha sil, začali Angličané a Nizozemci podporovat Filipa, s podmínkou, že Španělsko a Francie nebudou mít jednoho panovníka.
Ultrechtským mírem z roku 1713 byl Filip stvrzen jako španělský král Filip V. a bylo garantováno, že se Filip nestane králem Francie. Britové získali od Francouzů území v Severní Americe (Nové Skotsko, Hudsonův záliv a Nový Foundland), od Španělů Gibraltar a Menorku a výhradní právo na dovoz otroků do španělských kolonií v Americe. Braniborský kurfiřt byl uznán pruským králem. Císař mírem v Rastattu, v roce 1714, získal španělská území v jižním Nizozemí a Itálii.
Španělsko má opravdu skvostné a krásné památky, ale bohužel hodně z toho získalo z koloniálních dob, kdy okupovalo více zemí a doslova je vysávalo, obchod s otroky a vyplenění území bývalých civilizací bylo pro ně zdrojem obrovských peněz.
